Pátek v noci

Je toto vážně to, co chci podstoupit?

Ležím neklidně v posteli, převaluji se a nevím co mám dělat dřív. Brečet, těšit se a nebo prostě jen přestat myslet a spát. Nad letištním hotelem přelétají každou chvíli letadla. Jedno přistává, druhé zase odlétá. Nekonečný cyklus. Přemýšlím nad tím, že další noc budu někde úplně jinde. O pár stovek kilometrů jinde. Ale to se zvládne. Stay positive, right?

Sobota ráno

Všechno jako by bylo ještě intenzivnější než v noci. Knedlík v krku je nepřestávající záležitost, ale také i pocit štěstí a slov:

Já to opravdu zvládla!

Well, ne všechno. Ale čekání na odlet jsem zvládla. Uvidíme jak vyjde zbytek!

 

Letiště

Tak a teprve teď přichází ta zábavná část. Check-in, security check, kontrola VISA atd atd. No je toho dost. A bohužel mi milovaní mohou pomoct jen s check-inem. Dál už musím sama. Úplně sama na dalších cca 19 hodin. It’s getting real.

Ať už to byl check-in a nebo security check, zdálo se, že mi osud zase tolik nepřeje.

Letadlo mělo odlétat 10:00 z terminálu 3, check-in měl být nejpozději do 9:00. Na místo jsme dorazili pro jistotu na 7:50 a věděli jsme proč.

Jakmile nám automat odmítl potvrdit check-in, nervozita vzrůstala. Podruhé, nic.

Hello, excuse me, my check-in in that automat seems to be a problem. What should I do?

Oběť č.1: Go ask that nice lady at the desk. (Jděte se zeptat té milé slečny u desky)

Milá slečna u desky: Oh, I don’t really know, just get in the line and Miss at the check-in desk should know what to do.

(No to teda nevím, tan si stoupněte tady do řady a slečna u check-inu bude vědět co dělat)

Po pár minutách čekání jsme se konečně dostali ke slečně u check-inu, které to mimochodem taky zrovna nešlo, ale po třetím pokusu se nakonec vřele usmála, řekla, že je všechno v pořádku, vysvětlila co musím udělat až přistanu v LA a dala mi boarding pass.

Po těžkém loučení (bez slz!.. teda až na mamču), jsem konečně vzala příruční zavazadlo, naposledy se objala se svými milovanými a zamířila si to k bezpečnostní kontrole. Lhala bych, kdybych řekla, že jakmile už nebyla má rodina a Tami na dohled, slzy se nesputily jako vodopád. Ale to k tomu všemu patří.

Cesta

Po speciální bezpečnostní kontrole kvůli mému vízu, jsem se konečně dostala na své místo, které bylo mezi dvoumi cestujícími. Nalevo u okna seděla starší paní a napravo k uličce 37 letý Američan. A tímto začala veliká sranda.

Cca 20 minut po vzletu jsme dostali papír, který je nutno vyplnit, pokud cestujete do Spojených států a nejste americkým občanem. Vytáhla jsem pas a začala vyplňovat. Po krátké chvíli jsem si všimla, že paní nalevo se vyděšeně dívá na papír celý ve formální angličtině a neví si rady.

“Are you okay? Do you need some help?“ (Jste v pořádku? Nepotřebujete s tím pomoct?) ptám se starostlivě, načež dostávám jen nechápající pokrčení rameny..

“Toto bude zajímavé” řekla jsem si pro sebe a začala se s paní domlouvat rukama/nohama. Po krátké ale bezřečné konverzaci paní pochopila a vytáhla svůj pas. Řecko! Řecky teda fakt neumím, ale nějak jsem paní vysvětlila, že pokud mi půjčí její pas, jsem schopna to vyplnit za ni. A tak se i stalo. S Američanem tolik starostí nebylo, ale prohodili jsme pár slov, kdy jsem zjistila, že pán létává dost často do Moskvy za “obchodem” a tak jsem se pro jistotu dál na nic neptala..

Po cca 12 hodinách úmorného čekání, občasného ale nedostačujícího občerstvení jsme konečně uviděli stát Kalifornie. Kalifornii poznáte i z 11 kilometrů nad zemí. Stačí se podívat na odporně suchý a vrásčitý povrch a víte to s jistotou. Jsem tady!

Po příletu, kdy pro mě bylo cca 11 hodin v noci, ale v Kalifornii bylo odpoledne v plném proudu, jsem přešla ke kontrole VISA u automatu, který (samozřejmě) taky hlásil problém. Tak zpátky k policistovi u přepážky. Otázky jako odkud jsem a co chci dělat v Americe jsem rychle měla za sebou a následovalo odbavení kufru na můj další let (Právě letiště v LA je v tomto zvláštní, kdy si musíte svůj kufr přehodil do správného “letadla” sami. Kalifornie, co na to říct). Po odbavení jsem přešla na bezpečnostní kontrolu, přičemž jsem naštěstí prošla bez problému (Vážně si v Americe nepřejte mít na letišti problém. Opravdu radím si věci pořádně prohledat. Pánové nevypadali jako lidé, kteří rádi vtipkují a berou věci na lehkou váhu!!) A teď už jen 4 hodiny čekat. Během těchto 4 hodin jsem se stihla trochu upravit, koupit si něco k snědku, pití a zbytek času jsem volala s rodinou a kamarády. A Tami, samozřejmě.

Po čekání na gate opening jsem nasedla do letadla a byla konečně ráda, že jsem ráda a sedím v klidu. Byla jsem k smrti unavená, ale naštěstí dokážu fungovat i tak. Po 45 minutách letu v malém letadle jsem konečně přistála v městě Fresno a vystoupila z letadla. Tak a teď hlavně nepanikař.

Jakmile jsem vešla do veřejně dostupné části, okamžitě jsem uviděla nápis se slovy: Welcome Eliška, with love, Nicole, Ian, Sierra, Nathan and Kedan! 

Na letišti mě nečekala jen má rodina, ale také další rotariáni. 5 minut jsme se vítali a lidé mi podávali ruce/říkali svá jména. Teda řeknu vám, že v tu chvíli jsem si zapamatovala jen jména mých host rodičů a Sierry. U některých mi to bude ještě chvíli trvat.

Po vyzvednutí mého kufru jsme všichni nastoupili do aut a jeli do restaurace.. no spíše taková dost neformální restaurace.. ale já byla tak unavená, že jsem ani hlad neměla. Popovídala jsem si s mými host sourozenci a jeli jsme domů, kde mě čekal další pár, který mě chtěl poznat. Anya a její partner (ano, jméno si opravdu nepamatuju) jsou fitness trenéři a velmi milí lidé. Anya je původem Němka, a tak jsme prohodily pár slov, jakožto evropanky. Já jsem tedy po cca 19 hodinách cestování konečně zalehla do mé krásné, obrovské postele a okamžitě usnula. Vždyť pro mě v tu chvíli bylo 7 ráno.

Ale v tu chvíli jsem byla nejšťastnější člověk na zemi. V pořádku v posteli, po nejdelší cestě mého života a připravena na tento rok. Bude to pecka.